Instrukce ohledně modlitby k Bohu za uzdravení

Touha po štěstí, která je hluboce zakořeněna v lidském srdci, je vždy provázena přáním, aby byl člověk vysvobozen z nemoci a aby porozuměl smyslu utrpení, které zakouší. Tato lidská skutečnost, která zasahuje tak nebo onak každou lidskou osobu, nachází v církvi zvláštní odezvu. Vždyť církev vnímá nemoc: jako prostředek spojení s Kristem, jako prostředek duchovního očištění, a ze strany těch, kteří se nacházejí v přímém kontaktu s osobou postiženou nemocí, jako příležitost konat skutky lásky. Nejde však pouze o to, co bylo právě řečeno, protože nemoc stejně jako ostatní druhy lidského utrpení představuje privilegovanou dobu pro modlitbu. Může se jednat o vyprošování milosti, aby nemoc byla přijata podle víry a v souladu s Boží vůli, ale také o prosbu za obdržení uzdravení.

Modlitba vyprošující znovunabytí zdraví byla přítomna v každé epoše církevních dějin, a je pochopitelně přítomna i nyní. To, co představuje v určitém smyslu novinku, je vzrůstající počet modlitebních shromáždění, která někdy bývají spojována s liturgickými úkony, mířících k tomu, aby Bůh daroval nemocným osobám zdraví. V určitých případech, které se nevyskytují sporadicky, se prohlašuje, že došlo k uzdravením, a tak se probouzí očekávání, že tatáž věc se uskuteční při dalších podobných shromážděních. V tomto kontextu se někdy zmiňuje předpokládané charisma uzdravování.

Taková modlitební shromáždění mířící k znovunabytí zdraví vyvolávají kromě jiného otázku jejich správného liturgického statutu, což se týká zejména církevní autority, jejíž povinností je bdít a poskytnout příslušné normy, podle nichž by se měly odehrávat liturgické úkony.

Zdálo se tedy vhodné, aby v souladu s normou obsaženou v kánonu číslo 34 Kodexu kanonického práva byla zveřejněna instrukce, která by pomáhala místním ordinářům, aby v této věci mohli lépe vést věřící a podporovat to, co je na těchto shromážděních pozitivního, a opravovat to, čeho je třeba se varovat. Ukázalo se být vhodné, aby disciplinární výroky byly zařazeny do dobře podloženého naukového rámce, který by zaručoval jejich přesné určení a osvětloval důvody uvedených norem. Proto také byla disciplinární části dokumentu předřazena kapitola věnovaná nauce o milosti uzdravení a o modlitbě za obdržení tohoto uzdravení.

„Člověk je povolán k radosti, ale denně zakouší v mnoha podobách utrpení a bolest."[1] Proto Pán ve svých příslibech spásy zvěstuje radost srdce, která je spjata s osvobozením od utrpení (srov. Iz 30,29; 35,10; Bar 4,29). Vždyť on je tím, „kdo vysvobozuje z každého zla" (Mdr 16,8). Utrpení, která provázejí nemoc, jsou ustavičně přítomna v lidských dějinách, a proto také patří mezi ta zla, od nichž člověk touží být osvobozen.

Ve Starém zákoně „Izrael zakouší, že nemoc je jakýmsi tajemným způsobem spojena s hříchem a zlem".[2] Mezi tresty, kterými Bůh hrozí svému lidu za nevěru, se často nacházejí také nemoci (srov. Dt 28,21-22.27-29.35). Nemocný, který vzývá Boha o uzdravení, vyznává, že byl spravedlivě potrestán za své hříchy (srov. Žl 37; 40; 106,17-21).

Nemoc však postihuje i spravedlivé, a člověk si proto klade otázku: Proč? V knize Job je přítomna tato otázka na většině jejích stran. „Ačkoli je pravda, že utrpení má smysl jako trest, je-li vázáno na vinu, pak není pravdou, že každé utrpení je následek viny a má charakter trestu. Spravedlivý Job ve Starém zákoně je toho zvláštním důkazem. [...] Jestliže tedy Pán souhlasí s Jobovou zkouškou, učiní to proto, aby ukázal jeho spravedlnost. Utrpení má povahu zkoušky."[3]

Nemoc, i když s sebou může nést pozitivní aspekt jakožto projev věrnosti spravedlivého a jakožto prostředek spravedlivé odplaty hříchu a také jakožto prostředek, díky němuž se hříšník zamyslí nad sebou samým, aby pak vykročil po cestě obrácení, přesto však nemoc jako taková zůstává zlem. Proto také prorok zvěstuje, že v budoucích časech nebudou choroby a postižení a průběh života nebude náhle přerušen smrtonosnou nemocí (srov. Iz 35,5-6; 65,19-25).

Ovšem až v Novém zákoně nachází otázka, proč nemoc postihuje spravedlivé, svoji plnou odpověď. Ježíšovy kontakty s nemocnými nebyly v průběhu jeho veřejného působení sporadické, spíše se jednalo o cosi trvale přítomného. Mnohé z nemocných zázračně uzdravil, takže zázračná uzdravení představují charakteristický rys jeho působení: „Ježíš obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagogách, hlásal radostnou zvěst o Božím království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu" (Mt 9,35; srov. 4,23). Uzdravení jsou znameními Ježíšova mesiášského poslání (srov. Lk 7,20-23). Tato uzdravení zjevují vítězství Božího království nad každým druhem zla a stávají se symbolem nápravy celého člověka jak po tělesné, tak po duchovní stránce. Slouží rovněž k tomu, aby prokazovaly, že Ježíš má moc odpouštět hříchy (srov. Mk 2,1-12), jsou znameními spásy, jako například uzdravení ochrnulého u rybníka Bethzatha (srov. Jan 5,2-9.19-21) či slepého od narození (srov. Jan 9).

Rovněž první hlásání evangelia, podle toho co tvrdí Nový zákon, bylo provázeno četnými zázračnými uzdraveními, které posilovaly moc evangelní zvěsti. Takový byl i příslib vzkříšeného Ježíše, a proto první křesťanské komunity v těchto uzdraveních spatřovaly naplnění daných příslibů: „Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: [...] na nemocné budou vkládat ruce, a uzdraví se" (Mk 16,17-18). Filipovo kázání v Samaří bylo provázeno zázračnými uzdraveními: „Tak přišel Filip do hlavního samařského města a hlásal tam Krista. Všichni lidé dávali pozor na to, co Filip mluví, protože slyšeli, že dělá zázraky. Z mnoha posedlých totiž vycházeli nečistí duchové s velkým křikem. Také bylo uzdraveno mnoho ochrnulých a chromých" (Sk 8,5-7). Svatý Pavel představuje své hlásání evangelia jako cosi, co je charakterizováno znameními a zázraky, které se děly v síle Ducha: „Neodvážím se mluvit o ničem jiném než o tom, co Kristus skrze mne vykonal, aby byli pohané přivedeni k ochotnému přijetí víry, slovem i skutkem, silou znamení a zázraků, konaných mocí Božího Ducha" (Řm 15,18-19; srov. 1 Sol 1,5; 1 Kor 2,4-5). Rozhodně není čímsi nepodloženým domnívat se, že znamení a zázraky, které doprovázely kázání evangelia, byly z velké části zázračnými uzdraveními. Jednalo se o zázraky, které nebyly výlučně vázány na apoštolovu osobu, ale docházelo k nim rovněž skrze ostatní věřící: „Tedy ten, který vám uděluje Ducha a dělá mezi vámi zázraky, činí to za skutky Zákona, anebo za víru, jak vám byla hlásána?" (Gal 3,5).

K mesiášskému vítězství nad nemocí i nad ostatními lidskými utrpeními dochází nejen skrze jeho odstranění prostřednictvím zázračných a mocných uzdravení, ale také skrze to, když Kristus při svém umučení na sebe dobrovolně bere nezasloužené utrpení. Kristus tak dává každému člověku možnost, aby se k jeho utrpení dobrovolně přidružil. „Sám Kristus, i když byl bez hříchu, naplnil, co je psáno u proroka Izaiáše: snášel ve svém utrpení mnohé útrapy a měl účast na všech lidských bolestech (srov. Iz 53,4-5)".[4] V těchto úvahách můžeme jít ještě dále: „Kristovým křížem se nejen uskutečnilo vykoupení, ale bylo vykoupeno i samo lidské utrpení. [...] Kristus uskutečnil vykoupení svým utrpením, a tím zároveň pozvedl i lidskou bolest do roviny vykoupení. Proto každý člověk může svým utrpením mít účast na Kristově výkupném utrpení."[5]

Církev hledí na nemocné nejen jako na předmět své podivuhodné starostlivosti, ale zároveň také uznává jejich povolání, „aby žili své lidské a křesťanské povolání a účastnili se novým, ještě cennějším způsobem na růstu království Božího. Jejich programem se musí stát slova apoštola Pavla, která osvětlují smysl jejich situace: >>To, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev<< (Kol 1,24). Tento objev naplňuje apoštola radostí: >>Raduji se, že nyní trpím za vás<< (Kol 1,24)."[6] Jedná se o radost velikonoční, plod Ducha svatého. A stejně jako svatý Pavel také mnozí nemocní se mohou „stát nositeli radosti Ducha svatého >>uprostřed mnohé tísně<< (srov. 1 Sol 1,6) a svědky Ježíšova zmrtvýchvstání."[7]

Pokud je přijímána Boží vůle, pak je touha nemocného po znovunabytí zdraví čímsi dobrým a hluboce lidským, zejména když se tato touha proměňuje v důvěryplnou modlitbu, která je adresována Bohu. K ní povzbuzuje Sírachovec: „Synu, svou nemoc nepodceňuj, ale pros Hospodina, a on tě uzdraví" (Sír 36,9). Mnohé žalmy představují prosbu za uzdravení (srov. Žl 6; 37; 40; 87).

V průběhu Ježíšova veřejného působení se na něj obraceli mnozí nemocní ať už přímo, nebo prostřednictvím svých přátel, či prostřednictvím přítomných, a vyprošovali si tak navrácení zdraví. Pán přijímá tyto prosby a evangelia nezaznamenávají žádný byť i jen náznak nějakého pokárání za takovéto modlitby. Pán si stěžuje pouze na eventuální nedostatek víry: „Můžeš-li? Všechno je možné tomu, kdo věří!" (Mk 9,23; srov. Mk 6,5-6; Jan 4,48).

Nejen modlitba jednotlivých lidí, kteří prosí za vlastní uzdravení nebo za uzdravení jiných, je chvályhodná, protože církev při liturgii prosí Pána za uzdravení nemocných. Církev má však zejména jednu svátost, určenou zvláštním způsobem k tomu, „aby posilovala ty, kteří jsou postiženi nemocí".[8] Při udělování této svátosti „pomazáním a modlitbou kněží [církev] doporučuje nemocné trpícímu a oslavenému Kristu, aby je posílil a zachránil (srov. Jak 5,14-16)."[9] Bezprostředně před tím, při posvěcení oleje, se církev modlí: „Požehnej tento olej pro naše nemocné. Kéž podle tvé vůle užíváme tohoto oleje k mazání nemocných, abys jim dal zdraví těla i duše, abys utišil jejich bolest, v slabosti je posilnil, vyléčil jejich nemoc."[10] Dále pak v prvních dvou formulářích modlitby po pomazání, církev prosí rovněž za uzdravení nemocného.[11] Tato modlitba je zároveň - protože svátost je závdavkem a příslibem budoucího Království - zvěstováním vzkříšení, po němž „nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo" (Zj 21,4). Kromě toho Missale Romanum obsahuje mešní formulář za nemocné, v něnž se kromě duchovních milostí vyprošuje pro nemocné také navrácení zdraví.[12] V De benedictionibus, které patří do Rituale Romanum, existuje Ordo benedictionis infirmorum, v němž se nacházejí různé liturgické texty, které prosí za uzdravení: ve druhém formuláři Preces[13], ve čtyřech Orationes benedictionibus pro adultis,[14] ve dvou Orationes benedictionibus pro pueris,[15] v modlitbě Ritus brevior.[16]

Je evidentní, že modlitba za uzdravení nejenže nevylučuje používání přirozených prostředků, které slouží k udržení zdraví nebo k jeho znovunabytí, ale také k tomu všemu povzbuzuje. Vždyť církev vyzývá své děti k tomu, aby pečovali o nemocné a pomáhali jim jak v tělesných, tak v duchovních potřebách, a usilovali o vítězství nad nemocí. „Podle Božího plánu prozřetelnosti má člověk odhodlaně bojovat s každou nemocí a také se pečlivě starat o dobré zdraví, aby mohl v lidské společnosti a v církvi plnit své poslání."[17]

Zázračná uzdravení nejenže potvrzovala moc evangelní zvěsti v apoštolské době, ale samotný Nový zákon nás zpravuje o to, že Ježíš opravdu a přímým způsobem předal apoštolům a dalším prvním hlasatelům evangelia speciální moc uzdravovat. Tak tedy při prvním vyslání Dvanácti, podle toho, co říkají Matoušovo a Lukášovo evangelium, jim Pán „dal moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc a chorobu" (Mt 10,1; srov. Lk 9,1) a zároveň jim dal příkaz: „Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy" (Mt 10,8). Rovněž při vyslání sedmdesáti dvou učedníků zněl Pánův příkaz: „Uzdravujte tamější nemocné" (Lk 10,9). Tato moc je dána v souvislosti s misijním posláním. Nejde tedy o nějaké osobní povýšení poslaných, ale o potvrzení svěřeného poslání.

Kniha Skutků hovoří obecně o zázracích, které se dály skrze apoštoly: „prostřednicvím apoštolů se dělo mnoho divů a znamení" (Sk 2,43; srov. Sk 5,12). Byly to divy a znamení, tedy mocné skutky, kterými se projevovala pravdivost a síla jejich poslání. Kromě těchto obecných údajů kniha Skutků vypráví především o zázračných uzdraveních, které se udály skrze jednotlivé hlasatele evangelia: Štěpána (srov. Sk 6,8), Filipa (srov. Sk 8,6-7) a především skrze Petra (srov. Sk 3,1-10; 5,15; 9,33-34.40-41) a skrze Pavla (srov. Sk 14,3.8-10: 15,12; 19,11-12; 20,9-10; 28,8-9).

Jak jsme měli možnost vidět výše, závěr Markova evangelia a list Galatským rozšiřují horizonty a neomezují zázračná uzdravení pouze na působení apoštolů a některých význačných hlasatelů evangelia při první misii. Z tohoto hlediska mají zvláštní význam zmínky o daru uzdravovat (srov. 1 Kor 12,9.28.30). Význam slova „charisma" je samo o sobě široké, jedná se o „štědrý dar". V tomto případě se jedná o dary obdržených uzdravení. Tyto milosti zmiňované v množném čísle jsou přivlastňovány určitému jedinci (srov. 1 Kor 12,9), proto tyto milosti nemají být pojímány v distributivním smyslu jako uzdravení, které každý uzdravený obdržel pro sebe, ale jako dar udělený jedné osobě, která může získat milosti uzdravení pro jiné lidi. Tento dar je udělen v jednom Duchu, ale není řečeno nic o tom, jakým způsobem ona osoba dostane dar uzdravování. Není jistě omylem domnívat se, že k tomu dochází skrze modlitbu, možná doprovázenou nějakým symbolickým gestem.

V listu svatého Jakuba je zmínka o tom, jak církev prostřednictvím presbyterů usiluje o záchranu nemocného člověka, a to i v tělesném ohledu. Není tu ale zmínka o tom, že by se jednalo o zázračná uzdravení, jsme tedy v jiné oblasti, než je ta, která se týká daru uzdravování z 1. Kor 12,9. „Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně. Modlitba spojená s vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno" (Jak 5,14-15). Jedná se o svátostný úkon, tedy o pomazání nemocného olejem ve spojení s modlitbou nad ním, a nikoli prostě „za něho", jako kdyby to nebylo nic jiného než prostá přímluvná modlitba nebo prosba. Jedná se tedy o účinný úkon nad nemocným.[18] Slovesa „zachrání" a „pozdvihne" nenarážejí na to, že úkon by výlučně směřoval k tělesnému uzdravení, ale v jistém slova smyslu toto uzdravení v sobě zahrnují. První sloveso, ačkoli v jiných případech, když se objevuje v Jakubově listu, označuje spásu v duchovním slova smyslu (srov. Jak 1,21; 2,14; 4,12; 5,20), je na jiných místech Nového zákona užito ve smyslu „uzdravit" (srov. Mt 9,21; Mk 5,28.34; 6,56; 10,52; Lk 8,48). Druhé sloveso, i když někdy má význam jako „vstát" (srov. Mt 10,8; 11,5; 14,2), bývá rovněž užito k označení gesta jímž ten, kdo osobu zázračně uzdravil, ji „pozvedá" z lože, na kterém coby nemocná spočívala (srov. Mt 9,5; Mk 1,31; 9,27; Sk 3,7).

Církevní otcové považovali za normální, když věřící prosil Boha nejen za zdraví duše, ale také za zdraví těla. Svatý Augustin píše o dobrech života, zdraví a tělesné neporušenosti: „Je třeba modlit se za to, aby zůstaly zachovány, když jsou, a prosit za to, aby nám byly vráceny, když nám chybějí."[19] Tentýž církevní otec nám zanechal svědectví o uzdravení jistého svého přítele, který je obdržel v souvislosti s modlitbou biskupa, kněze a několika diakonů přítomných v jeho domě.[20]

Stejné zaměření lze pozorovat v liturgických obřadech jak Východu, tak Západu. V jedné modlitbě po přijímání prosíme, aby „nám moc této svátosti ... pronikla tělo i duši."[21] Ve slavnostní liturgii Velkého pátku zazní výzva, abychom se modlili k Bohu Otci za to, aby odvrátil nemoci a udělil zdraví nemocným.[22] Mezi nejvýznamnější texty patří požehnání oleje nemocných. Církev zde prosí Boha za udělení jeho svatého požehnání, aby ti, kdo budou pomazáni dotyčným olejem, obdrželi zdraví těla i duše a aby Bůh utišil jejich bolest, posilnil je v slabosti a vyléčil je z jejich nemocí.[23]

Výrazy, které můžeme číst v obřadech východních církví, nemají jiný charakter. Připomínáme pouze ty nejvýznačnější. V byzantském ritu se při udělování pomazání nemocného vyslovuje modlitba: „Svatý Otče, lékaři duší a těl, který jsi poslal svého jednorozeného Syna Ježíše Krista, aby léčil každou nemoc a aby nás vysvobodil ze smrti, uzdrav také tohoto svého služebníka z nemoci těla i ducha, která jej sužuje, a to skrze milost tvého Krista."[24] V koptském ritu je vzýván Pán, aby požehnal olej, aby tak všichni, kdo budou tímto olejem pomazáni, obdrželi zdraví ducha i těla. Posléze, při udělování pomazání kněží zmiňují Ježíše Krista, který byl poslán na svět, „aby uzdravoval lidi od každé nemoci a osvobozoval je ze smrti", a dále kněží prosí Boha, „aby nemocného uzdravil na těle a uvedl ho na pravou cestu."[25]

V průběhu věků církevních dějin nechyběli svatí taumaturgové, kteří zázračně uzdravovali. Tento jev tedy nebyl přítomen pouze v apoštolských dobách, nicméně tak zvané >>charisma uzdravování<<, vzhledem k němuž je nyní vhodno uvést některá nauková vysvětlení, nepatří mezi zmiňované taumaturgické jevy. Otázka se objevuje zejména s ohledem na modlitební shromáždění zaměřená na obdržení zázračných uzdravení ze strany přítomných nemocných, nebo s ohledem na modlitby za uzdravení po skončení svatého přijímání, které mají tentýž záměr. Pokud se jedná o uzdravení spjatá s místy modlitby (poutní místa; tam, kde jsou uloženy ostatky mučedníků a jiných svatých; atd.), tak i ony jsou bohatě doloženy v průběhu celých církevních dějin. Tato uzdravení pomáhala ve starověku i ve středověku k popularizaci poutí na určitá poutní místa, která se pak stala vyhlášená právě z tohoto důvodu, jednalo se například o poutě k svatému Martinovi z Tours nebo do katedrály svatého Jakuba v Compostella i o celou řadu jiných poutí. Rovněž v našich dnech dochází k témuž jevu, jako příklad pro poslední století lze uvést Lourdes. Tato uzdravení však neimplikují >>charisma uzdravování<<, poněvadž se nevztahují k nějakému konkrétnímu nositeli tohoto charismatu, na nějž je třeba zaměřit pozornost, když chceme naukově hodnotit výše zmíněná modlitební shromáždění.

Pokud se jedná o modlitební shromáždění za účelem znovunabytí zdraví (tento účel, pokud není převažující, mívá bezesporu vliv alespoň na předem připravenou strukturu zmíněných shromáždění), je třeba rozlišovat mezi těmi shromážděními, kde lze uvažovat o >>charismatu uzdravování<< (ať už je pravé nebo domnělé), a ta ostatní shromáždění, která jsou bez vazby na uvedené charisma. Aby bylo možno hovořit o eventuálním charismatu, je třeba, aby při těchto shromážděních byl pro účinnost modlitby za uzdravení rozhodující zásah jedné osoby nebo několika jednotlivých osob nebo nějaké vymezené kategorie osob, například vedoucích dané skupiny, který setkání řídí. Jestliže neexistuje vazba na >>charisma uzdravování<<, pak je evidentní, že rity vedené podle liturgických knih (když se respektují liturgické normy) jsou dovolené a často také vhodné, jako například mše svatá pro infirmis. Pokud se liturgické normy nerespektují, legitimita takovým ritům schází.

Na poutních místech se často konají jiné druhy společných modliteb, které samy o sobě nejsou zaměřeny k vyprošování milosti uzdravení od Boha, podle úmyslu jejich organizátorů a účastníků však je uzdravení důležitou součástí jejich celkového zaměření. Za tímto účelem se konají například liturgická shromáždění (kupříkladu výstav Nejsvětější svátosti ukončené požehnáním) nebo neliturgická shromáždění nesená lidovou zbožností, kterou církev doporučuje, jako je kupříkladu společná modlitba růžence. Rovněž taková shromáždění jsou dovolená, pokud nedochází k převrácení jejich vlastního smyslu. Například by nebylo správné klást na první místo touhu po uzdravení nemocných, a tak způsobovat, že výstav Nejsvětější svátosti by ztrácel svoje vlastní zaměření. Tento výstav totiž „vede k věřící k tomu, aby uznávali podivuhodnou přítomnost Kristovu, a napomáhá k jednotě ducha s Kristem. Tato jednota pak nachází své vyvrcholení v přijetí svátosti."[26]

>>Charisma uzdravování<< nelze připisovat výhradně nějaké vymezené třídě věřících. Vždyť je evidentní, že svatý Pavel, když se ve dvanácté kapitole prvního listu Korintským zmiňuje o různých charismatech, nepřipisuje dar >>charismatu uzdravování<< nějaké specifické skupině věřících, tedy ani apoštolům, ani prorokům, ani učitelům, ani těm, kdo církev řídí, ani nikomu jinému. Udílení takových darů se řídí docela jinou logikou: „To všechno působí jeden a týž Duch. On vhodně přiděluje každému zvlášť, jak chce" (1 Kor 12,11). Vzhledem k tomu by tedy bylo čímsi zcela svévolným připisovat při modlitebních shromážděních zaměřených na znovunabytí uzdravení >>charisma uzdravování<< nějaké kategorii těch, kdo se na shromáždění účastní, například vedoucím skupiny. Nezbývá nic jiného, než se svěřit zcela svobodné vůli Ducha svatého, který dává některým lidem zvláštní charisma uzdravování, aby se tak projevovala síla milosti Vzkříšeného. Z druhé strany platí, že ani ty nejintenzivnější modlitby nedosáhnou uzdravení všech nemocí. Proto se také svatý Pavel musí od Pána naučit, že platí: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti" (2 Kor 12,9). Pavel se také musí naučit, že utrpení, které je mu dáno snášet, mohou mít ten smysl, že Pavel na svém těle doplňuje, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap (srov. Kol 1,24).

Čl. 1 - Každému věřícímu je dovoleno modlit se k Bohu za uzdravení. Pokud se tyto modlitby konají v kostele nebo na jiném posvátném místě, je vhodné, aby je vedl vysvěcený služebník.

Čl 2 - Modlitby za uzdravení se považují za liturgické, pokud se užívá textů z liturgických knih schválených kompetentní církevní autoritou; v opačném případě nejsou tyto modlitby považovány za liturgické.

Čl. 3 - § 1. Liturgické modlitby za uzdravení se konají podle předepsaného ritu a v příslušném liturgickém oděvu, jak je to popsáno v Ordo benedictionis infirmorum v Rituale Romanum.[27]

Čl. 4 - § 1. Diecézní biskup[29] má právo vydávat normy pro vlastní partikulární církev ohledně liturgických úkonů zaměřených na znovunabytí zdraví v souladu s ustanovením kánonu 838 § 4.

Čl. 5 - § 1. Neliturgické modlitby za uzdravení se konají odlišným způsobem než liturgické úkony, a to jako modlitební setkání nebo jako četba Božího slova, přičemž plně váže dohled místního ordináře podle ustanovení kánonu 839 § 2.

Čl. 6 - Používání sdělovacích prostředků, zejména televize, při konání modliteb za uzdravení, a to jak liturgických, tak mimoliturgických, je podřízeno dohledu diecézního biskupa, v souladu s ustanovením kánonu 823, a s normami Kongregace pro nauku víry obsaženými v Instrukci ze dne 30. března 1992.[30]

Čl. 7 - § 1. Při zachování platnosti toho, co stojí výše v článku číslo 3, a kromě úkonů pro nemocné, které jsou uvedeny v liturgických knihách, do slavení Nejsvětější eucharistie, svátostí a do liturgie hodin se nesmějí vkládat modlitby za uzdravení, a to jak liturgické, tak mimoliturgické.

Čl. 8 - § 1. Služba exorcisty musí být vykonávána v úzké závislosti na diecézním biskupovi podle ustanovení kánonu 1172, v souladu s ustanoveními listu Kongregace pro nauku víry ze dne 29. září 1985[31] a Rituale Romanum.[32]

Čl. 9 - Ti, kdo vedou modlitby za uzdravení, ať už liturgické, nebo mimoliturgické, ať se snaží ve shromáždění udržet klima klidné zbožnosti a ať užívají nezbytnou opatrnost, pokud mezi přítomnými dojde k uzdravením. Po skončení shromáždění mohou prostým způsobem a přesně shromáždit eventuální svědectví a předložit to, co se událo, kompetentní církevní autoritě.

Čl. 10 - Zásah autority diecézního biskupa se stává čímsi povinným a nezbytným v okamžiku, kdy dojde k zneužitím při liturgických či mimoliturgických modlitebních shromážděních za uzdravení, dále v případě zjevného pohoršení pro společenství věřících i v případě, že dojde k závažným přestupkům proti liturgickým a disciplinárním normám.

Nejvyšší Pontifex Jan Pavel II. v průběhu audience udělené níže podepsanému prefektovi schválil tuto instrukci, o níž bylo rozhodnuto při řádném shromáždění této kongregace, a nařídil její zveřejnění.

Řím, v sídle Kongregace pro nauku víry, dne 14. září 2000, o svátku Povýšení Kříže.

[1]Jan Pavel II., Christifideles laici, č. 53.

[2]Katechismus Katolické církve, č. 1502.

[3]Jan Pavel II., Salvifici doloris, č. 11.

[4]Srov. Ordo Unctionis Infirmorum eorumque Pastoralis Curae (Citt del Vaticano 1972), č. 2. Český překlad - Sekretariát České liturgické komise, Obřady pomazání nemocných a péče o nemocné (Praha 1974) - Úvod, č. 2.

[5]Jan Pavel II., Salvifici doloris, č. 19.

[6]Jan Pavel II., Christifideles laici, č. 53.

[7]Ibidem.

[8]Katechismus Katolické církve, č. 1511.

[9]Srov. Ordo Unctionis Infirmorum eorumque Pastoralis Curae (Citt del Vaticano 1972), č. 5. Český překlad - Sekretariát České liturgické komise, Obřady pomazání nemocných a péče o nemocné (Praha 1974) - Úvod, č. 5.

[10]Ibidem, č. 75.

[11]Srov. Ibidem, č. 77.

[12]Srov. Missale Romanum, Ex decreto Sacrosancti Oecumenici Concilii Vaticani II instauratum, Auctoritate Pauli PP. VI promulgatum, Editio typica altera, Typis Polyglotis Vaticanis, MCMLXXV, s. 838-839. Srov. Český Misál (Praha 1983) s. 860-861.

[13]Srov. Rituale Romanum, Ex decreto Sacrosancti Oecumenici Concilii Vaticani II instauratum, Auctoritate Ioannis Paulii PP. II promulgatum, De Benedictionibus, Editio typica, Typis Polyglotis Vaticanis, MCMLXXXIV, n. 305.

[14]Srov. Ibidem, č. 306-309.

[15]Srov. Ibidem, č. 315-316.

[16]Srov. Ibidem, č. 319.

[17]Srov. Ordo Unctionis Infirmorum eorumque Pastoralis Curae (Citt del Vaticano 1972), č. 3. Český překlad - Sekretariát České liturgické komise, Obřady pomazání nemocných a péče o nemocné (Praha 1974) - Úvod, č. 3.

[18]Srov. Tridentský koncil, XIV. zasedání, Doctrina de sacramento extremae unctionis, cap. 2. DS, č. 1696.

[19]Augustin z Hippo, Epistulae 230, VI, 13 (= PL 33, 499).

[20]Srov. Augustin z Hippo, De civitate Dei, 22, 8, 3 (= PL 41, 762-763).

[21]Missale Romanum, s. 563.

[22]Srov. Ibidem, s. 256.

[23]Srov. Rituale Romanum, Ordo Unctionis Infirmorum eorumque Pastoralis Curae, č. 75.

[24]Ibidem, Oratio universalis, n. X (Pro tribulatis), s. 256.

[25]Goar J. Euchologion sive Rituale Graecorum, Benátky 1730 (Graz 1960), č. 338.

[26]Rituale Romanum, Ex Decreto Sacrosancti Oecumenici Concilii Vaticani II instauratum, Auctoritate Pauli PP. VI promulgatum, De Sacra Communione et de Cultu Mysterii Eucharistici Extra Missam, Editio typica, Typis Polyglottis Vaticanis, MCMLXXIII, č. 82.

[27]Srov. Rituale Romanum, De Benedictionibus, č. 290-320.

[28]Ibidem, č. 39.

[29]a jemu postavení na roveň podle kán. 381 § 2.

[30]Srov. Kongregace pro nauku víry, Instrukce ohledně některých aspektů používání sdělovacích prostředků při hlásání nauky víry, ze dne 30. března, Libreria Editrice Vaticana, Citt del Vaticano 1992.

[31]Srov. Kongregace pro nauku víry, Epistula Inde ab aliquot annis, Ordinariis locorum missa: in mentem normae vigentes de exorcismis revocantur, 29. septembris, AAS 77 (1985) s. 1169-1170.

[32]Srov. Rituale Romanum, Ex decreto Sacrosancti Oecumenici Concilii Vaticani II instauratum, Auctoritate Ioannis Pauli II promulgatum, De Exorcismis et Supplicationibus quibusdam, Editio typica, Typis Vaticanis MIM, Praenotanda, č. 13-19.